Tréningové miesto 11.divízie

Postavím sa a poobzerám sa okolo seba."Kde ja teraz pôjdem? Nikto ma pravdepodobne nechce vidieť. Mysli!"poviem pre seba a shunpom zmiznem preč.(presun)

Dorazím sem. Stratil som Kasumine reiatsu. Ako to? Nemožné. opriem sa o stenu a šmyknem sa dole na zem a sedím. Látku z očí si dám dole a len tak sedím a čakám.

Začal som vypúšťať reiatsu. Bolo ho dosť veľa. Mal som zmiešané pocity."SOM SLEPÝ!"a navždy. Všade okolo mňa bolo moje reiatsu, čiže som videl alebo skôr cítil, čo sa dialo.

Bol som smutný. Potreboval som človeka, ktorý by ma utešil. Aj keď som nemal chuť sa s nikým rozprávať.

Přishumpím sem, ukloním se kapitánovi a utrousím: "Chce vás vidět kapitán Kotoke. Pravděpodobně aby se optal na váš zdravotní stav. Máte pro mě nějaké rozkazy?"

Přiběhnu sem a uvidím tu Kasumi dřív než já....Hmm slušná rychlost... a pak se podívám na Techiho...Techi-san co se stalo?

"Zdravím, kapitáne," poznamenám ke Kotokemu aniž bych změnila výraz. "Dlouho jsme se neviděli."

Cože?... pomyslím si nechápavě a s tím samým výrazem odvětím No dlouho bych tomu neříkal...vždyť je to možná minuta...Kasumi-san...

Na vteřinu se mi na tváři objeví úšklebek, pak mi zase ztuhne bez výrazu. "Omlouvám se, kapitáne. Neměla bych používat ironii."

Zakrútim hlavou. Možno keď budem ticho tak ani nezistia, že som tu. Ježiš Nomochi správaš sa ako dieťa. Neznamená ak ty nevidíš tak ťa nevidia oni. Zostávam ticho a počúvam ich konverzáciu.

"Kapitáne," otočím se na Techiho. "Stojím přímo před vámi. Kasumi, vaše podkapitánka." Vezmu jeho ruku, a zlehka mu jí položím na můj obličej, aby měl možnost si to ověřit. "Ptala jsem se, jestli pro mě máte nějaké rozkazy, poslouchám."

"Ja viem, že ste tu. Vypustil som moje reiatsu po celej 11.divízií. Takže vás cítim to sa nebojte."poviem a usmejem sa."Nemám žiadne rozkazy užívajte si život."zostávam sedieť a chodím rukou po jej tvári.

"Pokud pro mě nemáte rozkazy, nežiju. Nemám vlastní život od okamžiku, kdy jste vy ztratil svůj zrak. Žiju jen bojem, krví, bolestí a zoufalstvím. Není to špatný život. Ale pro jeho naplnění potřebuju rozkazy. Od.. Od vás," dodám malinko rozechvěle, ale okamžitě se zase ovládnu a bez výrazu mu zírám do tváře.

"Nežite len pre boj. To som robil aj ja. Takže tu je prvý rozkaz. Nerobte tú istú chybu. Trénujte ale s citom. Bojujte bez citu a chvíle bez boja si užívajte."poviem a pokúsim sa postaviť. Nejako ťarpavo sa postavím a poviem:"To, že nevidím neznamená, že som zomrel. To nezabúdajte!"

To nedokážu.
"Obávám se, že to nepůjde, pane. A nikdo netvrdí, že jste zemřel."

"Ale tak sa bude každý správať. Nechcem aby ma niekto ľutoval. To sa môžem rovno zabiť."poviem a pridržím sa steny."Chcem aby ma nikto nebral za handikepovaného. To nechcem."

"Vždyť to nikdo nedělá!" rozkřiknu se a nevěřícně na něj zírám. "Nechovejte se jako chudinka, kapitáne! Tohle se k jedenácté divizi nehodí! Pokud vás bude někdo litovat, je třeba zabít jeho, a ne sebe," dodám znechuceně.

"Prežívate to viacej ako ja."poviem a prejdem okolo nej. Postavím sa ku drevenej kláde. Zovriem ruku v päsť a a pomalým pohybom posúvam ruku ku kláde. Jedným prstom sa dotknem a vytvorím slabé cvrknutie. Kláda za úplne zničí a všetko odletí preč.

"Jistě, moje chyba. Omlouvám se," syknu a s ledovým výrazem sleduji roztříštěnou kládu. Neříkám nic, absolutně bez zájmu se dívám na trosky.

"Neospravedlňujte sa."poviem a len tak letmo stojím. Občas vzdychnem."Aká je obloha?"

"Černá. Je noc."

"Ahá. Nechcete si trochu zatrénovať?"poviem a uškrniem sa no nevidieť no.

"Jestli si to přejete vy, kapitáne," opáčím chladně a tasím.

Já vás nebudu rušit...Techi-san, dorazím jindy zatím se měj... potom se otočím na Kasumi..Kasumi-san kývnu hlavou a vyrazím pryč.

"Jasné. Tak máte právo prvého úderu."poviem a stále som chrbtom otočení. Vypustím reiatsu aby som vedel o prostredí a o tom kde sa Kasumi nachádza. Hlavu dám hore akože pozerám na oblohu a vzdychnem.